nástroje nejen pro bluesmany

HISTORIE RESOFONICKÝCH KYTAR

 
JOZEF DOPYERA A SLOVENSKO
 
V květnu 1887 se tehdy třicetiletý Jozef Dopyera oženil v Dolní Krupé s o pět let mladší Katarínou Sonnenfeldovou. Pocházel z tradiční mlynářské rodiny, ve které se povolání dědilo z generace na generaci, a tak není divu, že také u jeho jména nacházíme v oddacím listě profesi "molitor", mlynář. Mimochodem, mlynářský rod Dopyerů se dá sledovat v dokumentech už od 18. století až do padesátých let 20. století. Dopyerové působili jako mlynáři na Slovensku v Dolní Krupé, Modrance, Báhoni, Jarní, Budmericích, Košolné, Lábě, Velkých Levárech, Kútech, Borském Svatém Mikuláši, Borském Svatém Petru … Dokonce dodnes existuje v Kútech lokalita nazvaná "Dopyerův mlýn" - jak to uvádí i Vlastivědný slovník obcí na Slovensku.
 
Krátce po svatbě se novomanželé přestěhovali z Dolní Krupé do Kútů, a možná právě v Dopyerově mlýně se narodilo i jejich první dítě z deseti, dcera Štefánia (anglicky Stephanie). Druhá byla též dcera, Erma. Třetí byla Laura (Eleonora). V obci Stráže se 6. července roku 1893 narodil i nejstarší syn Ján (John), pozdější vynálezce dobra. Dalším byl Rudolf (Rudy). Šestý Janův sourozenec byl Ľudovít (Louis).
 
Zanedlouho se celá rodina vrátila do Dolní Krupé, kde se zase v letech 1900 a 1903 narodily nejmladší děti. Byly to dvě dvojice dvojčat - Robert (Bob) a Valerie (Voli), Gabriela (Gabe) a Emil (Ed).
 
Otec Jozef Dopyera byl houslistou i houslařem a pod jeho dohledem zhotovil Ján už v Dolní Krupé několik houslí. Jak vzpomíná Jánova dcera Anna Maria West o několik desetiletí později, měl její otec i muzikantské vlohy : "Otec hrál na kytaru, mandolínu, ukulele, housle, violu a banjo. Na všechny nástroje se naučil hrát docela sám. Později i na akordeon, na který ho učil přítel, neměl ale mnoho času tuto zručnost příliš rozvíjet. Jako děti jsme mnohé večery sedávali pospolu kolem matčina klavíru, otec hrál na housle a zpíval spolu s námi. Otec miloval romantické písně s chytlavými melodiemi. Byl fanouškem nedělní "Lawrence Walk´s show" a nevynechal ani jediný jejich program."
 
VYSTĚHOVÁNÍ ZE SLOVENSKA A PRVNÍ ROKY V USA
 
Mlynář byl sice bohatý na děti, ale uživit takovou velkou rodinu nebylo skutečně lehké. Proto všichni odcházejí roku 1908, podobně jako mnozí jiní jejich krajané, hledat si svoje štěstí za "Velkou louži" do Ameriky. K tomuto rozhodnutí už více než padesátiletého mlynáře jistě přispěly i obě nejstarší dcery, které už v té době žily v Los Angeles v Kalifornii.
 
Slovenský mlynář se v daleké zemi neztratil, i když už nepracoval ve své původní profesi. Protože ovládal více řemesel a navíc byl i muzikální, otevřel si zanedlouho na předměstí Los Angeles stolařskou dílnu, ve které nejprve opravoval a později i vyráběl housle, kytary a jiné dřevěné strunné hudební nástroje.
 
Je samozřejmé, že všech pět synů bývalého mlynáře se také točilo kolem výroby hudebních nástrojů a spolu s otcem hrávali i na zábavách krajanů ze spolku "National Slovak Society", jehož byli členy.
 
Jozef Dopyera umřel koncem 30. let v Los Angeles. A jak vzpomíná jeho vnučka Anne Dopyera West: "Seděla jsem mu na klíně a švitořila jako malá veveřička. A on se jen usmíval a na všechno, co jsem říkala, přikývnul hlavou. Uběhlo několik roků, než jsem si uvědomila, že dědeček nemluví anglicky, a proto se mnou nikdy nemluvil. Pokud vím, nikdy nechtěl ze Slovenska odejít, ale uvědomoval si, že pro jeho rodinu je to nejlepší řešení."
 
JÁN DOPYERA A JEHO REZOFONICKÁ KYTARA
 
Jako nejšikovnější z bratrů se ukázal být nejstarší Ján, vlastně nyní už John Dopyera (resp. Dopera), který měl otevřenou hlavu, technický talent, cit pro dřevo a hudební nadání. U otce se vyučil prvotřídním stavitelem houslí, a tak kolem roku 1920 se mohl osamostatnit a spolu s bratry si otevřel dílnu na opravu hudebních nástrojů, kde brzy začal vyrábět kytary, housle a banja, nejpřístupnější nástroje té doby.
 
Jána zaujal především problém možnosti zesílení zvuku těchto akustických nástrojů. V té době ještě neexistovaly elektromagnetické snímače, a tak Ján nejprve zkonstruoval prototyp zvláštních houslí, které měly kovový rezonátor se zvukovou troubou z Edisonova fonografu. Potom se pokusil zesílit i relativně slabý zvuk akustické kytary a po delším experimentování se mu to podařilo. Vyrobil nový druh celokovové kytary, jejíž zvuk mechanicky zesilovaly tři rezonátory umístěné na korpusu. Tímto činem podle amerických expertů Ján zcela "zrevolucionalizoval" tehdejší průmysl na výrobu kytar. Celkový korpus kytary představoval už přechod od tradiční ruční výroby k strojní a americký publicista Richard Smith o tom v měsíčníku "Guitar Player" později napsal: "Vynález nové kytary byl brilantním spojením více originálních myšlenek, používaných původně v tak rozdílných oblastech jako byl fonografický průmysl, výroba automobilů, stavba houslí a banjí a zlatnictví."
 
Korpus kytary byl z plechu, sestávajícího ze 70% mědi a 30% zinku, který je nakonec poniklovaný (tato slitina je v některých publikacích označována jako tzv. "německé stříbro"). Pokusy s různými jinými materiály (papír, sklo, lisovaný fíbr, cín a jiné kovy) a umístěním rezonátorů ukázaly, že nejlépe zněly kytary s tenkými postříbřenými rezonátory z hliníku.
 
V říjnu roku 1926 požádal Ján o první patent na svoji novou kytaru a společně se svými bratry Rudolfem a Emilem začal i s její výrobou. Kytara měla úspěch, a tak začátkem roku 1928 společně se skupinou investorů založili firmu na její výrobu "National Strings Instrument Corporation", která měla zanedlouho 22 zaměstnanců. Nový nástroj s názvem National Tri-Plate Style 1 šel dobře na odbyt.
 
DOBRO
 
Ale navzdory úspěchu netrvalo dlouho a začátkem roku 1929 po sporech s partnery vystoupil z firmy nejprve Ján a po něm i oba jeho bratři. I když všechna patentová práva zůstala u National, Ján se neobával, protože už měl promyšlený nový rezonátorový systém. V červnu roku 1929 požádal Rudolfovým jménem o patent na svoji novou vylepšenou kytaru s jedním 12 palcovým kovovým rezonátorem, dřevěným tělem a novým designem. Na rozdíl od předcházející celokovové kytary, kde byla kobylka položená přímo na rezonátoru, na nové kytaře byla umístěna nad ním, takže netlumila zvuk a nástroj dostal čistější a zvonivější hlas. I když nástroj z dálky vypadal jako obyčejná kytara, měl docela jinou konstrukci. Zesilovací část, upevněná dřevěným prstencem, sestávala ze třech separátních částí.
 
První je tenký kovový rezonátor z hliníku pro vlastní zesílení. Druhou je tzv. Spider Web Bridge, kovová konstrukce podobná pavučině, odlehčující tlak kobylky, přes kterou jsou nataženy struny, a zabraňující kontaktu mezi rezonátorem a kobylkou. Třetí je kryt rezonátoru, který i když není důležitý pro zvuk, umožňuje opření pravé ruky hráče a má velký význam pro celkový optický design nástroje.
 
Za podpory otce a dalších bratrů Roberta a Ľudovíta, kteří obchodovali s auty, si tři bratři Dopyerovi koncem léta 1929 založili vlastní firmu, která začala konkurovat Nationalu a vyráběla především novou rezofonickou kytaru jako její výhradní výrobce. Firma prosperovala tak dobře, že jako jedna z mála přežila bez problémů i těžkou hospodářskou krizi. Svůj nový nástroj, stejně jako firmu, bratři nazvali podle zkratky svého jména DO pyera BRO thers - DOBRO.
 
Název se časem natolik ujal mezi hudebníky, že postupně docela splynul se samotným druhem nástroje a stal se obecným synonymem pro všechny kytary s rezonátory, i když pocházely od různých firem a nesly různá jména, jako National, Supro, Shobro atd.
 
Dopyerové nezapřeli ani svůj slovenský původ a reklamní slogan pro jejich kytaru to zdůrazňoval: "Dobro znamená dobrý v každém jazyce!" (Dobro means good in any language!)
 
JINÉ VYNÁLEZY JÁNA DOPYERY
 
Nebyl to jen vynález dobra, kterým se Ján a jeho bratři natrvalo zapsali do análů světové hudebně-technické historie. Už v roce 1932 ve spolupráci s kytaristou Artem Simpsonem vytvořili několik svých rezonátorových kytar s magnetickým snímačem, které se považují za první průmyslově vyrobené elektrifikované španělské kytary. Kromě toho dostal Ján patent i na první elektrické housle na světě a více patentů na design kytary a banja.
 
SPOJENÍ FIREM DOBRO A NATIONAL
 
V roce 1934 skončil dlouholetý konkurenční souboj starších a novějších vynálezů Jána Dopyery. Obě dvě firmy, Dobro i National, vytvořily společnost National Dobro Corporation. Celá firma přesídlila do Chicaga (v roce 1935), kde kromě Dobra vyráběla především elektrické kytary, steel kytary, elektrické housle, mandolíny a zesilovače. Rudolf, ale ani samotný vynálezce Ján se už na tomto stěhování navzdory vynikající nabídce nepodíleli a přenechali vedení firmy Emilovi a Ľudovítovi. Jánovi nevyhovovalo tamní podnebí, a tak radši zůstal na Západním pobřeží, kde si v Grants Pass (stát Oregon) otevřel malý hudební obchod. Tam pokračoval ve vývoji nových strunných nástrojů a získal patent na vylepšené housle s rezonátorem. Dožil se vysokého věku. Měl více než 94 roků, když v lednu roku 1988 umřel.
 
DALŠÍ OSUDY DOBRA
 
Emil Dopyera se také brzy vrátil na Západní pobřeží a v Chicagu zůstal jen Ľudovít, který se později stal spoluzakladatelem další firmy vyrábějící Dobro - Valco. Druhá světová válka ale zastavila výrobu Dobra kvůli nedostatku materiálu - speciálních kovů, protože ty byly potřebné pro vojenský průmysl. Poválečná historie Dobra je poněkud zmatená. Firma Valco se sice vrátila k výrobě hudebních nástrojů, ale jedinou amplifikovanou kytarou, kterou vyráběla, byla Resophonic National.
 
Začátkem 60. let se poptávka po tomto nástroji stala tak velká, že bratři Rudolf a Emil Dopyerovi vyšli opět z ústraní, koupili si originální zařízení firmy, právo na název Dobro a znovu začali vyrábět, tentokrát pod názvem Dopyera Originals. Pro nás je zajímavé, že v El Montu, v Kalifornii, kde v té době žili, vyvinuli i nový druh baskytary. Také ta dostala slovenské jméno - Zorka, tedy zornička, anebo, jak ji uváděli v překladu Bright Star.
 
V roce 1967 Dopyerové všechno prodali firmě Mosrite, která za dva roky zbankrotovala. Roku 1971 si jméno i firmu znovu koupil Emil Dopyera mladší a založil v Long Beach v Kalifornii firmu Original Music Instrument Company (O.M.I.), která dobra vyrábí dodnes. Jejich nové rezofonické kytary "Hound Dog" měly podobnou konstrukci jako původní dobra. Po již zmiňovaném bankrotu firmy Mosrite znovu získali právo na jméno Dobro Dopyerové a v roce 1970 se znovu objevil znak s lyrou a nápisem Dobro na kytarách. Posledním majitelem firmy z rodu Dopyerů byla Gabriela (provdaná Lazarová) spolu se svým nejmladším synem (Ronaldem Lazarem). Firma v té době nesla název O.M.I. V osmdesátých letech ji prodala Chetovi Lizakovi a poměrně nedávno skončila v rukou staré a velké Gibson Musical Instrument Co.
 
Zájem o dobro neupadl ani po smrti původního vynálezce a jeho bratrů. O rodinnou historii dobra se nyní stará Jánův syn, John Ed Dopyera Jr., který kromě originálních rezofonických nástrojů a dokumentů vlastní i vzácné originály prvních houslí svého otce a dědy, které vyrobili ještě v Dolní Krupé. Vynálezcův syn připravil v roce 1989 ve spolupráci s The Onondags Historical Association v městě Syrakusy (stát New York), kde žije, výstavu s názvem Dobro: An American Folk Traditions, na které kromě historických fotografií a patentních listin vystavuje množství rozličných druhů dober, rezofonických mandolín, houslí, ukulelí, banjí a kontrabasů. Výstava měla obrovský úspěch a byla spojená i s vystoupeními mnohých známých hráčů na dobro. Téměř dva roky trvající přípravné práce se vyplatily a podle článku v Syracuse New Times (citace): "… o výstavu a její unikátní americké nástroje projevily zájem Kongresová knihovna a Smithsonův institut." V roce 1992 otevřeli stálou výstavu o dobru také v Bluegrassovém muzeu v Owensboru v Kentucky.
 
A na závěr jedna perlička. Ve 30. a 40. letech 20. století získalo Dobro ve Spojených státech popularitu také mj. díky éře westernových filmů, v nichž hrající string bandy byly doplněny právě tímto nástrojem. Jak absurdní bylo používat ve filmech o 19. století nástroj, který prokazatelně vzniknul až ve 20. letech století dvacátého, nemusím dodávat. Ale to už je téma na jiný článek…
 
ZDROJ:
Dobro - hudební nástroj a jeho historie, © 1999, Peter Radványi & Milan J. Kalinics / Původní nedoplněné vydání publikováno v bluegrassových časopisech Slovgrass (Slovensko) a GrassPress (Česko) / Zatím poslední aktualizace na BGCZ.net k 4. 10. 2009

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode E-shop